Rád se pohybuji krajinou a poznávám nová místa a trasy. Pěšky, na kole, běžmo nebo třeba vlakem. Mou oblíbenou oblastí je konicko – zvlněná krajina na západ od Olomouce s malebnými vesničkami. Čas tady ubíhá jiným tempem než ve městě. Už na gymplu jsem tento region na kole postupně objevoval. Ostatně vždycky preferuji podobná klidná místa, kde má člověk možnost vypnout a odpočinout si od každodenního shonu.
2021
ZE STARÁKU DO OLOMOUCE
Na úvodní ze tří etap cykloputování podél Moravy mě pozvali kluci z Rie-G týmu. Nabídku jsem přijal a sjezd z úpatí Králičáku údolími, mezi poli i lesy Litovelského Pomoraví jsme si užili. Na závěr parného dne koupání na Poděbradech a další den hurá do školy, i když kluci budou pokračovat po proudu až k Břeclavi.
NA KOLE OKOLO LIBAVÉ
S vyhlídkou nově napadených centimetrů sněhu a sice mrazivého, ale slunečného počasí, jsem vyrazil na plánovaný objezd VVP Libavá. Plán bylo třeba v průběhu trochu přehodnotit. Adrenalinu ze smyků na nevyzpytatelném povrchu šlo totiž dosáhnout i na běžných silnicích, zatímco na neprojetých lesních cestách už výška pokrývky neumožňovala sjízdnost.
BĚŽKOVÁNÍ KOLEM PAPRSKU
Nedávná debata na katedře mně navedla využít první volný víkend roku 2021 k oprášení běžek. Jako ideální lokalita mi byl kolegou Jardou doporučen Paprsek, a tak jsem si naplánoval přejezd z Ostružné do Starého Města. Cesta rychle utíkala, plán se měnil za pochodu podle situce, a nakonec z toho vyšlo pěkných 37 km. Užil jsem si to, i ty běžky mají něco do sebe.
2020
PRVNÍ SNÍH NA SMRKU
Tak dlouho jsme chtěli s Magdou vyjet na výlet v pěkném počasí, až to nakonec vyšlo na první přívaly sněhu. Cestu do Ostravice jsem měl kupodivu náročnější než Magda – jel jsem 8 osobáky, s hodinovou pauzou ve 4 ráno v Přerově a přes Bílovec. Kupodivu na místě jsme se sešli a vyrazili pohádkově bílou krajinou k vrcholu. Výhled žádný, ale z prvního sněhu má člověk snad radost vždy.
SILENT HILL ALIAS HORNÍ MĚSTO
Právě tímhle pseudonymem podle známého hororu názývám dříve hornickou osadu na kopci u Rýmařova. Má své kouzlo, a právě protom jsem ji zvolil za cíl jedné z listopadových cyklovyjížděk. Nebyl to ale cíl jedinný. Po cestě jsem se zastavil také u působivých Rešovských vodopádů a další kouzla přinesla sama podzimem zbarvená příroda všude okolo.
NÁSTRAHY KOLEM MORAVICE
Po delší době jsme s Kubou zase podnikli celodenní cyklovýlet a jako obvykle to byla zase pořádná nálož zážitků. Po týdnech zamračeného počasí se objevil den s jasnou oblohou, kterého bylo potřeba využít. Ani jednoho z nás ale nenapadlo zjistit, jak moc bude foukat. No foukalo dost, ale cílem bylo naštěstí kryté údolí Moravice. I tak jsme ale museli kličkovat mezi padajícími větvičkami nebo již spadlými stromy přes cestu, kalužemi menších až gigantických rozměrů či zavřenou bránou obory. K tomu trocha urbexu, pivko, promočené boty a je z toho 100% vydařená sobota.
MORAVSKÝ KRAS S GISÁKY
Se školní skupinou 4v1 doplněnou Ľubošem jsme si na léto naplánovali vícedenní výlet do Moravského krasu. Já jsem se nakonec připojil jen na jeden den a noc, ale i během něj byla příležitost kouknout shora do Macochy, projít se jeskyněmi protkanou krajinou, nebo třeba lozit po stromě pro T4 kešku.
KOŠT PRAMENŮ V JESENÍKU
Kamarádka Magda se mi často zmiňuje o pramenech různých příchutí, jež nad jesenickými lázněmi vyvěrají ze Studničního vrchu. Letos dozrál čas na to udělat si společnou vycházku a sérii pramenů ochutnat. Navíc vychytávky stylu Priessnitzova sprcha nebo chodník nabídly bohatý lázeňský program, jak má být.
VÝŠLAP ČESKÝM STŘEDOHOŘÍM
Když kamarád Radim napsal, jestli nechci o víkendu podniknout nějaký výšlap do přírody, řekl jsem že jo. Po vybírání cíle nakonec padla volba na neznámou sopečnou krajinu Českého Středohoří. A i když nás hned při cestě tam zastihly komplikace na železnici, stihli jsme toho nakonec víc a během pouhých 2 dnů ze tří plánovaných. Příroda na divokém západě sice nic extra, ale zážitky dobré a nohy ušlapané až až.
PRVNÍ FERRATOVÁNÍ
Už delší dobu toužím si vyzkoušet ferraty. A po půl roce od koupení úvazku se naskytla příležitost si jít trochu zkušebně zalozit a zjistit, jestli je o co stát 🙂 Přebudovaný areál bývalého lomu Velká Dohoda v Moravském krasu vybral brácha a letní den jsme si vydatně užili.
ZA BOUZOV NA MALOU HANOU
Čas od času vyjedu za hranice Konicko do pomyslné "země nikoho" na pomezí tří krajů. Do malých vesnic rozesetých po stráních s výhledem na hrad Bouzov, sevřených údolí podél Moravské západní dráhy až do otevřené krajiny Malé Hané. Vždy se po trase najdou nové cesty k prozkoumání a nečekaně krásná místa.
TAJEMNÝMI LESY CHŘIBŮ
Dlouho jsem si říkal, že bych se do lehce zapomenuté vrchoviny na jižní Moravě měl podívat. Zrovna jsem také dohrál českou hru Someday You'll Return, která se z části v místních lesích odehrávala. Když přišlo pozvání od Vojty a Hynka, zrodil se plán na okružní cyklovýlet po některých z místních zajímavostí: areál ve Velehradě, rozhledna Salaš, nejvyšší vrchol Brdo také s rozhlednou (bohužel zavřenou), Gavendova skála, pozůstatky rozestavěné Baťovy dálnice, hrad Buchov a zámecký park a zámek v Buchlovicích.
RADKŮM ZASLÍBENÁ ZEMĚ
Kolega Koňo mě upozornil, že při svých okruzích po přerovsku narazil na několik vesnic rozíjejících mé jméno. To mi nedalo spát a po několika týdnech nastala příležitost si sem zajet. Do Přerova vlakem, kousek po parádní cyklostezce kolem Bečvy a pak už to šlo jak na běžicím páse – Radslavice, Radkovský mlýn, Radkovy, Radkova Lhota, Radotín a Radvanice. Mezi tím krátká zastávka na Helfštýně, ale rozhodně tato krajina vesničkami a kostelíky má své kouzlo.
OKOLO PŘEHRAD NA MORAVICI
S cykloparťákem Kubou jsme objeli také obě přehrady v údolí Moravice (Slezskou Hartu a Kružberk). V době koronavirové pandemie po nekonečném sezení doma byl výlet s jiným člověkem, bez roušky, pokec o všem možném a opekání špekáčků na založeném ohni jako z jiného světa. Jen zásobu vody jsme lehce podcenili.
JARNÍ ČERNOVÍRSKÉ SLATINIŠTĚ
Louky a Černovírský les znám od malička. Po povodni v roce 1997 se tu dlouhé roky držela stojatá voda, na které jsme se s bráchou učili bruslit (od té doby místu říkáme "Zamrzlá blata"). Po letošní zimě jsem si šel zaběhat s cílem pořádně prozkoumat všechny cesty skrz les. Ještě loni totiž šly jen ztěží projet suchou nohou na kole, letošní sucho řadu míst zpřístupnila. Objevil jsem i polohu Černovírské kyselky, a celkově mě místo nadchlo, protože co by kamenem dohodil od okraje zástavby jsem našel úžasné cestičky, kam nikdo nechodí, pasoucí se ovce a klid rušený jen kuňkáním žab a zpěvem ptáků. Své objevy jsem už nechal zakreslit na Mapy.cz, takže ke kyselce trefíte.
V LEDNU NA VRCHOLY JESENÍKŮ
Že má sem tam praštěný nápad se ví. Nejvíc mě ale vždycky potěší, když se takový nápad zalíbí i někomu jinému, než jen mně. Zdolat v zimě Praděd jsme se totiž vydali s Kubou, kamarádem ze školy. Vzali jsme to z Dětřichova, kde se křižují vlaky od Olomouce a od Opavy a přes špičku Nízkého Jeseníku si to namířili cestou necestou do toho Hrubého. Použít běžky nebo fatbike je v tomto čase běžné, ale my zvolili klasická kola, navíc s dost sjetými plášti. I přesto až na pár hlubokých závějů byla cesta sjízdná a cíl klapnul.
NA PRADĚD POPRVÉ
Přiznám se, že na vrchol Pradědu jsem se sám vydal na kole už dříve. A i když se nerad vracím na to samé místo 2× brzy po sobě, ten pocit, kdy na mě všichni nevěřícně koukají, protože jim běžky (a jiné na sníh určené nástroje) jedou poloviční rychlostí nahoru i dolů, prostě stojí za to zažít i opakovaně 😛
2019
DIVOKÝ DŮL A JELENÍ HŘBET (Z KOUTŮ DO SOBOTÍNA)
Tento výlet propojil několik lokalit, které jsem měl v plánu navštívit. První z nich byl Divoký důl, druhou oblíbená část hřebene Jeseníků kolem Vysoké hole a tím třetím cílem bylo projetí úseku železnice mezi Sobotínem a Petrovem nad Desnou, kde vlaky jezdí už jen zřídka. Všechno z toho se vydařilo, byť Divoký důl byl spíše zklamáním. Třeba proti takové Fatře jsou Jeseníky prostě slabý odvar, za tím si stojím. Byť je tu hezky, jsou pomalu tak placaté, že si samy cloní, a pokud je z nich něco vidět, tak jsou to často pole a smrkové monokultury – tedy nic pestrého, přírodního.
PŘES PRADĚD NETRADIČNĚ (Z MORÁVKY DO BĚLÉ)
Další rychle naplánovaný výlet využil pěkného počasí a znovuobnovené osobní dopravy na trati do Malé Morávky ke spáchání přechodu přes horský hřbet. Velkým dolem nahoru k Ovčárně, z ní jsem zvolil trasu po pěšině přímo na Praděd (nerad porušuju pravidla, ale jít tam i zpět po přelidněné asfaltce, když je tu taková pěkná horská pěšina ... snad se pro jednou nic nestane), z nejvyššího bodu na oběd na Švýcárně a odtud po dolů přes Sokolí skálu do Bělé. Z ní už mě svezl autobus do Jeseníku, kde jsem zbyl čas na krátkou přestávku, a přímým vlakem domů.
JESENÍKY NA KOLE
Když je den volna a chce to vyčistit si hlavu, Jeseníky jsou první na ráně. Zároveň ale rád poznávám neobjevené kouty, a tak jsem úvod naplánoval ve stylu méně známých cest. Vlak mě vyhodil v Bruntále a já to vzal údolím Opavy přes Vrbno a dál po lesních cestách klikatících se podél vrstevnic až k ČH sedlu. Odtud s po opačném svahu po tzv. Hladové cestě dolů a zas nahoru k horní nádrži Dlouhých Strání. Dolů jsem to vzal jakýmsi trailem, ale po chvíli už mě drncání přes kořeny tak unavilo, že jsem raději uhnul na lesní cestu a po ní sjel do údolí Desné a dál až do Šumperku.
KARTOGRAFICKÁ KONFERENCE V KUTNÉ HOŘE
Kutná Hora se letos stala dějištěm tradičního setkání kartografů, kam se vypravila snad půlka naší katedry. Na programu byla i prohlídka města, mistrovství ČR v orientačním běhu kartografů (2. místo) a spolu s Koňou a Laďou Semrádem jsme tu meziuniverzitně zahájili podzimní KGIruny.
PO STOPÁCH BAŤOVY ŽELEZNICE
Jakmile se ke mně dostal údaj, že v okolí Vizovic je rozestavěná železnice z dob podnikatele Bati, o které navíc vůbec nevím, bylo rozhodnuto, že se sem dřív nebo později podívám. A k tomu jsem zařadil i část hřbetu Vizovické vrchoviny a pár skalek okolo. Dolů údolím Dřevnice na pivko s Michalem ve Zlíně.
BESKYDY SNĚHEM ZASYPANÉ
Běhovýšlap z Veřovic přes Velký Javorník, Radhošť, Pustevny, Čertův mlýn, Martiňák a Smrk do Ostravice se prostě povedl. Co naplat, že jsem se místy sněhem bořit po kolena. Vyhlídka ze Smrku to vše vynahradila.
JARNÍ BĚH POMORAVÍM
Poslední KGIrun před mým odjezdem nadvouměsíční stáž do Rakouska jsme pojali netradičně mimo město skrze lesy Litovelského Pomoraví. Přes několik velmi různorodých (leckdy improvizovaných) lávek, podél meandrujícího koryto řeky lemovaného kvetoucími sněženkami za požvykování medvědího česneku 🌱 jsme ze Střeně doběhli až zpět do Olomouce.
2018
OKRUH PŘES JELENÍ STUDÁNKU
Když do Jeseníků, tak z Malé Morávky. A když z Malé Morávky, tak vlakem, zněl plán, který díky iniciativě Slezského železničního spolku po dlouhých letech připadl v úvahu. Postupně prodlužovaný okruh přes Vysokou holi, Jelení studánku, Ztracené kameny a Alfrédku se postupem času ukázal jako docela smělý, protože v nejzazším bodě analýza ukázala nutnost udržovat při zpáteční cestě průměrnou rychlost min. 7 km/h. Sice jsme se stihli i ztratit, ale nakonec zbyl čas i na zmrzlinu a vlak nazpět jsme stihli akorát.
STARŠÍ
KRÁLIČÁK A KLEPÁČ
Když jsem se na gymlplu dozvěděl, že rozvodí mezi trojicí moří není na Králičáku, ale na vrcholu Klepáč, chtěl jsem se tam podívat. Až pár let poté se mi to povedlo. Kousek nad Starákem jsem potkal dvojici slečen mířící stejným směrem, a tak jsme až na vrchol Sněžníku šli společně. Zatímco holky už měly jiný cíl, já pokračoval po hřebeni na Klepáč s úžasným výhledem, poté dolů k zastávce v Prostřední Lipce.
