Když jsem na horách, jsem šťastný. Mít rozhled z výšky na krajinu v dolinách, sledovat kamzíky skákající mezi balvany, poslouchat hvízdání dravců, pít vodu z potoka a cítit vítr ve vlasech mi dodává energii a pozitivní náladu. V takovém prostředí najednou nikam nespěchám, užívám si každu minutu a nenechám se rozhodit ani pracovním mailem, kterých v tu chvíli naschvál začne chodit dvojnásobné množství. Možná mě na horách láká pocit zasložené odměny, kdy až po dávce vynaloženého úsilí, bolesti a diskomfortu člověk stane na vrcholu a uvědomí si, že to zvládnul. Přitom někdy je odměnou krásný výhled do okolí, jindy to může být sprcha z nenadále bořky a pohled na interiér mraku. Proto k nim mám zároveň velkou pokoru, protože člověk horu nemůže pokořit, to jen ona mi dala tu příležitost se na ni tentokrát dostat. Někdy sám, jindy ve společnosti, hory jsou zkrátka mým nejoblíbenějším cílem, a proto jsem si jim dovolil vyčlenit samostatnou stránku. Pokud tak primárním cílem akce byl právě hřeben hor, najdete ji zde, a pokud byly hory jen jedním z mnoha cílů, najde takovou v sekci o světě.
NAVŠTÍVENÉ NEJVYŠŠÍ HORY ZEMÍ SVĚTA
2024
BABIA GÓRA Z POLSKÉ STRANY
S Kubou Pozdíškem se nám dlouho nedařilo najít společný termín, kdy bychom se zase vypravili na nějaký ten kopec. Respektive teda on pozvánky na jiné akce kvůli jiným povinnostem odmítal, a zároveň stále toužil opět něco podniknout, a nakonec se teda den našel. Rozhodli jsme se zamířit na Babí horu, kam už jsem jednou lezl ze slovenské strany a on z té polské. Tentokrát jsme šli také z Polska, ale jinou cestou po údajné ferratě, ze které se vyklubalo jen pár šprušlí. Kam dál po jejím zdolání jsme dlouho zvažovali, a nakonec se vydali okruhem na západ k vrcholu Modralová na nejsevernějšímu bodu Slovenska a z něj už zpátky dolů k autu.
VÝCHODNÍ FAGARAŠ
K začátku října už pro mě neodmyslitelně patří nějaká túra v podzimem zbarvených horách. Předchozí dva roky jsme se na ni vypravili do Rumunska a nejinak to dopadlo i letos. Znatelněji se nám ale obměnila parta – z původních spoluputovníků se účastnil jen Vojta a přidal se k nám Pepa. V této úderné trojici jsme se vypravili znovu na Fagaraš projít část, na kterou jsme se loni už nedostali. Od známého průsmyku jsme pokračovali na východ přes nejvyšší vrchol Rumunska. První dny počasí moc nepřálo, ale jakmile mraky opadly, zabrali jsme, a vše s rezervou dohnali. Supr akce v supr společnosti, která mě mega dobila pozitivní energií.
- pátek: nástup přes sedlo Transfăgărășan
- sobota: výstup na Moldoveanu (2 544 m)
- neděle: hřebenovka za pěkného počasí
- pondělí: sestup a město Făgărăș
PICOS DE EUROPA
Do nenápadného vápenového pohoří jsme vyjeli v pětičlenné skupince. Naplánovali jsme si tu zhruba týdenní přechod pohoří křížem krážem a zbylé dny pak vegetovali u pobřeží Biskajského zálivu. Picos nás očarovaly zejména fotogenickými inverzemi. Jak je asi vidět z fotek, program jsme si vymysleli dostatečně pestrý od ochutnávky chobotnice po sumo zápasy v písku. Prostě Španělsko má vždycky co nabídnout a tady toho bylo na jednom malém místě docela dost.
VÝSTUP NA ETNU
Před koncem Davidova studentského života a jeho blížícím se nástupem do práce, a po mém náročném semestru, jsme se rozhodli užít si nějakou trochu odvazáckou akci. Z narychlo nabízených destinací nám do oka pada sicilská Katánie ve stínu majestátní Etny. Tři dny jsme tak prožili jak ve městě samotném, tak především stoupáním po sopečném prachu co nejvíše to jde k vrcholu největší evropské aktivní sopky. I přes krátký pobyt tato akce přinesla spoustu zážitků, však posuďte z fotek sami.
- neděle: Katánie
- pondělí: výstup na Etnu
- úterý: sestup do Nicolosi, večerní Katánie
TÝDEN NEJEN V MAKEDONSKÝCH HORÁCH
Posledních pár let mám chuť alespoň na pár dnů v roce zavítat na Balkán. Letos jsem navíc dostal pozvánku od kamaráda Járy, který trávil semestr v Makedonii. No a jelikož jsem v tomto státě měl ještě pár restů a neuskutečněných plánů, rozhodl jsem se jeho nabídky využít a projet zbytek zájmových lokací. Po skončení výukových týdnů a jakmile jsem odběhl závod na univerzitním sportovním dni, odlétám na týden směr jihovýchod. A jelikož během týdne Jára mě ještě školu, na prvních pár dnů dělám průvodce po Balkánu mamce, které jsem výlet dal jako dárek k narozkám. První dny tak trávíme v NP Galičica mezi Ohridským a Prespanským jezerem, později se přes hornatý střed země s kaňonem Matka a monumentální jeskyní Pešna přesouváme do Skopje. Tam na víkend měním parťáky a spolu s Járou a jeho místními kamarády míříme do hornatého kraje okolo přehrady Mavrovo, jen spolu pak další den zdoláváme legendární Titov vrh a v pondělí odpoledne po škole objevujeme kouzla pravěké observatoře Kokino na severu země. V úterý už přejíždím zpět na jih, ale po cestě si odškrtávám výstup na Velký Koráb jakožto nejvyšší bod Makedonie i sousední Albánie.
- středa: Magaro a Logo Signoj
- čtvrtek: Tri Maži, Ohrid (pěšky a běžecky)
- pátek: jeskyně Pešna, kaňon Matka, centrum Skopje
- sobota: zatopený kostel Mavrovo, Galičnik, běh podél Vardaru
- neděle: celodenní výstup na Titov vrh (2 747 m)
- pondělí: Krstovar, skopský akvadukt, observatoř Kokino
- úterý: celodenní výstup na Velký Koráb (2 764 m)
2023
INVERZE NA VEĽKÉM ROZSUTCI
S kamarádem Kubou Pozdíškem jsme se delší dobu bavili, že bychom někdy spolu zašli na hory. Konkrétně byl v plánu Veľký Ruzsutec, kde jsem ani já už delší dobu nebyl. V listopadu jsme konečně našli oba volný termín a mezi propršeným pátkem a nedělí se na něj rozhodli vyrazit. Začátek vypadal beznadějně – mlha, mraky a brutálně podmáčená půda všude. Právě během šplhání na hlavní vrchol se nebe roztrhalo a nám se naskytl úžasný výhled s modrou oblohou nad hlavami a zbytky oblaků dole.
- pátek: Podu Olt – Tătarul
- sobota: Tătarul – Custura Saratii
- neděle: Custura Saratii – Transfăgărășan
- pondělí: Turda, noční výstup na Kékes
PODZIMNÍ FAGARAŠ
Kratší podzimní toulání se po rumunských horách nás loni natolik zaujalo, že i letos jsme podobnou čtyřdenní akci podnikli s cílem projít část hřebene Fagaraše. A nápad to byl úžasný, jelikož toto pohoří je velmi krásné, s kvalitními stezkami a minimem turistů. Podzimní atmosféra s mlhou zahalující údolí dodávala skaliskům střídajícím se se suchými travnatými svahy pravou atmosféru. Zažili jsme pár dramat, ve větru řádně otestovali stany, otužovali se v horských jezerech a byť akce vlivem několika okolností nedopadla úplně podle plánu, užili jsme si ji i s alternativním programem v podobě dramatického přejezdu zasněženého průsmyku Transfăgărășan, prohlídky útrob solných dolů či výstupu na nejvyšší maďarský kopec Kékes.
MONTE ROSA
Delší dobu jsme s Martinem plánovali také vyzkoušet si pohyb vy vyšších nadmořských výškách na ledovci. A konečně k tomu došlo. Po sérii přípravných akcí jsme se cítili, že dál už se posuneme jen ostrým tréninkem na některé z jednodušších vysokohorských tras. Jako hlavní cíl jsme si zvolili vrchol Punta Gnifetti (4 554 m), ale náročnější byl ve výsledku výstup po hřebeni na nedaleký Castor. Každopádně jsme si vyzkoušeli, co s námi v zimě dělá nedostatek kyslíku i ostré slunce, jak se pohybovat na prudkých svazích i jak postupovat v okolí ledovcových trhlin. Zbylé rezervní dny jsme pak prožili v okolí jezera Como a v Milánu s kamarádem Kiarashem.
- den 1: Bergamo, Pont Saint Martin, Staffal–Gnifetti Hut
- den 2: Gnifetti Hut–Ponta Gnifetti–bivak Felice Giordano
- den 3: Giordano–Passo del Naso–Castor–bivak Rossi
- den 4: Rossi–Rifugio Guide d’Ayas–Saint Jacques
- den 5: Aosta, Como, Brunate–Monte Boletto–Dosmat
- den 6: Dosmat–Monte Bolettone–Molina, Como
- den 7: Miláno
JULSKÉ ALPY
Letos jsem se odhodlal pořídně prozkoumat hory na pomezí Slovinska a Itálie, které všcihni vychvalují a loni jsem k nim jen přičuchnul. A jelikož tu mám co dohánět, vzal jsem to pořádně jako hřebenovku od jihovýchodu přes Triglav až po severozápadní celek na území Itálie. První část jsem šel sám, druhou více ferratovou pak s kamarádem Martinem. Hory, výhledy, lehčí i obtížnější cesty, bunkry, vodopády a jezera ... Julské Alpy toho mají hodně co nabídnout, a já si toho užil do sytosti.
- den 0: od nádraží do Bledu, večerní procházka
- den 1: Bled, Podbrdo–Črna prst a Črna prst–Glboko
- den 2: Glboko–Krn–Krnsko jezero
- den 3: Krnsko jezero–Triglavska jezera–Zelnarica–Dolič
- den 4: Dolič–Triglav–Vrata–Pogačnikov dom
- den 5: Pog. dom–Škrlatica–Dolkova špica–Pog. dom
- den 6: Pog. dom–Zadnje okno–Pristojnik–Vršič
- den 7: Bovec–Fort Hermann, pramen Soči, Mojstrovka
- den 8: Kranjska Gorta, Vršič–Zavetišče pod Špičkom
- den 9: Špiček–Jalovec–Koča na Mangrtskem sedlu
- den 10: Koča na Man. sedlu–Mangart–Log pod Mangartom
- den 11: Piani–bivak Adriano Suringar
- den 12: Suringar–Jôf di Montasio–bivak Luca Vuerich
- den 13: Vuerich–Cime Castrein–Jôf Fuart–bivak Gorizia
- den 14: Gorizia–Cima del Cacciatore–Tarvisio
- den 15: Venzone–San Simeone–Monte Festa–Venzone
NAROZENINOVÝ GERLACH MARTINKOU
Na narozeniny jsem od rodičů dostal výstup na nejvyšší vrchol Tater, Slovenska a vlastně celých Karpat – Gerlachovský štít (2 654 m). A jelikož jsme se o zdolání této hory bavili s kamarády už dřív, pojal jsem výstup jako takovou opožděnou oslavu mých třicátin s nimi. Nakonec jsme vyrazili v sedmi lidech pod vedením tří horských vůdců – Vojta Jabůrek, Kuba a David šli normálkou Velickou próbou a dvě dvojice jsme vyrazili náročnější Martinkou po hřebenu z Polského hrebeňa. Já jsem byl navázaný ve dvojici s Martinem, zatímco před námi šel brácha s Vojtou Bednářem. V pátek počasí vyšlo ideálně, byť ze samotného vrcholu se výhled nekonal. V sobotu jsme podnikli kratší výstup na Predné Solisko a v neděli pro změnu strávili den s mamkou v Slovenskom Raji.
- pátek – Gerlachovský štít
- sobota – Predné Solisko
- neděle – Slovenský Raj
JARNÍ VÝSTUP NA BYSTROU
Do Západních Tater jsem už nějaký pátek nezavítal, a tak při volbě programu na volný víendový den padl na jejich nejvyšší vrchol. Když jsem tu byl naposled, Bystrá (2 248 m) byla zrovna zahalena v mraku. Doufal jsem, že letos tomu bude jinak a já si těsně o otevření tatranských chodníků dopřeju krásný výhled na okolí. Po cestě jsem ještě prošmejdil skalku v Liptovském Hrádku a pak už střdavě chůzí a autostopem doputoval k východišti žluté značky vedoucí k vrcholu. Stoupání Bystrou dolinou dalo docela zabrat, a tajícím sněhem napájená horské bystřiny i zbytky firnu cestu ještě komplikovaly. A nahoře mě čekal zase starý známý mrak, ale tak co už. Zato jsem měl štěstí na několik kamzíků, kteří náhlý nápor turistů po zimě nečekali. Ani majestátní Klin (2 176 m) zrovna panoramatický výhled nenabídnul, ovšem při návratu Račkovou dolinou slunko zase vykouklo a letní teploty nejednou vybízely k zastávkám a svlažení přehřátých šlapek v potoce. Díky autostopu jsem zpět do Liptovského Hrádku dorazil s více než hodinovou rezervou, a tak jsem si po nákupu chladného občerstvení v Lidlu dopřál zasloužený relax na mělčinách Váhu. Pak už zbývalo jen přejet osobákem do Litpovského Mikuláše a odtud sice dlouhou, ale relaxační jízdou Pendolinem dojet večer zpátky do Olomouce.