Horská příroda

Když jsem na horách, jsem šťastný. Mít rozhled z výšky na krajinu v dolinách, sledovat kamzíky skákající mezi balvany, poslouchat hvízdání dravců, pít vodu z potoka a cítit vítr ve vlasech mi dodává energii a pozitivní náladu. V takovém prostředí najednou nikam nespěchám, užívám si každu minutu a nenechám se rozhodit ani pracovním mailem, kterých v tu chvíli naschvál začne chodit dvojnásobné množství. Možná mě na horách láká pocit zasložené odměny, kdy až po dávce vynaloženého úsilí, bolesti a diskomfortu člověk stane na vrcholu a uvědomí si, že to zvládnul. Přitom někdy je odměnou krásný výhled do okolí, jindy to může být sprcha z nenadále bořky a pohled na interiér mraku. Proto k nim mám zároveň velkou pokoru, protože člověk horu nemůže pokořit, to jen ona mi dala tu příležitost se na ni tentokrát dostat. Někdy sám, jindy ve společnosti, hory jsou zkrátka mým nejoblíbenějším cílem, a proto jsem si jim dovolil vyčlenit samostatnou stránku. Pokud tak primárním cílem akce byl právě hřeben hor, najdete ji zde, a pokud byly hory jen jedním z mnoha cílů, najde takovou v sekci o světě.

NAVŠTÍVENÉ NEJVYŠŠÍ HORY ZEMÍ SVĚTA

2023

INVERZE NA VEĽKÉM ROZSUTCI

S kamarádem Kubou Pozdíškem jsme se delší dobu bavili, že bychom někdy spolu zašli na hory. Konkrétně byl v plánu Veľký Ruzsutec, kde jsem ani já už delší dobu nebyl. V listopadu jsme konečně našli oba volný termín a mezi propršeným pátkem a nedělí se na něj rozhodli vyrazit. Začátek vypadal beznadějně – mlha, mraky a brutálně podmáčená půda všude. Právě během šplhání na hlavní vrchol se nebe roztrhalo a nám se naskytl úžasný výhled s modrou oblohou nad hlavami a zbytky oblaků dole.

pátek: Podu Olt – Tătarul
sobota: Tătarul – Custura Saratii
neděle: Custura Saratii – Transfăgărășan
pondělí: Turda, noční výstup na Kékes

PODZIMNÍ FAGARAŠ

Kratší podzimní toulání se po rumunských horách nás loni natolik zaujalo, že i letos jsme podobnou čtyřdenní akci podnikli s cílem projít část hřebene Fagaraše. A nápad to byl úžasný, jelikož toto pohoří je velmi krásné, s kvalitními stezkami a minimem turistů. Podzimní atmosféra s mlhou zahalující údolí dodávala skaliskům střídajícím se se suchými travnatými svahy pravou atmosféru. Zažili jsme pár dramat, ve větru řádně otestovali stany, otužovali se v horských jezerech a byť akce vlivem několika okolností nedopadla úplně podle plánu, užili jsme si ji i s alternativním programem v podobě dramatického přejezdu zasněženého průsmyku Transfăgărășan, prohlídky útrob solných dolů či výstupu na nejvyšší maďarský kopec Kékes.

MONTE ROSA

Delší dobu jsme s Martinem plánovali také vyzkoušet si pohyb vy vyšších nadmořských výškách na ledovci. A konečně k tomu došlo. Po sérii přípravných akcí jsme se cítili, že dál už se posuneme jen ostrým tréninkem na některé z jednodušších vysokohorských tras. Jako hlavní cíl jsme si zvolili vrchol Punta Gnifetti (4 554 m), ale náročnější byl ve výsledku výstup po hřebeni na nedaleký Castor. Každopádně jsme si vyzkoušeli, co s námi v zimě dělá nedostatek kyslíku i ostré slunce, jak se pohybovat na prudkých svazích i jak postupovat v okolí ledovcových trhlin. Zbylé rezervní dny jsme pak prožili v okolí jezera Como a v Milánu s kamarádem Kiarashem.

den 1: Bergamo, Pont Saint Martin, Staffal–Gnifetti Hut
den 2: Gnifetti Hut–Ponta Gnifetti–bivak Felice Giordano
den 3: Giordano–Passo del Naso–Castor–bivak Rossi
den 4: Rossi–Rifugio Guide d’Ayas–Saint Jacques
den 5: Aosta, Como, Brunate–Monte Boletto–Dosmat
den 6: Dosmat–Monte Bolettone–Molina, Como
den 7: Miláno

JULSKÉ ALPY

Letos jsem se odhodlal pořídně prozkoumat hory na pomezí Slovinska a Itálie, které všcihni vychvalují a loni jsem k nim jen přičuchnul. A jelikož tu mám co dohánět, vzal jsem to pořádně jako hřebenovku od jihovýchodu přes Triglav až po severozápadní celek na území Itálie. První část jsem šel sám, druhou více ferratovou pak s kamarádem Martinem. Hory, výhledy, lehčí i obtížnější cesty, bunkry, vodopády a jezera ... Julské Alpy toho mají hodně co nabídnout, a já si toho užil do sytosti.

den 0: od nádraží do Bledu, večerní procházka
den 1: Bled, Podbrdo–Črna prst a Črna prst–Glboko
den 2: Glboko–Krn–Krnsko jezero
den 3: Krnsko jezero–Triglavska jezera–Zelnarica–Dolič
den 4: Dolič–Triglav–Vrata–Pogačnikov dom
den 5: Pog. dom–Škrlatica–Dolkova špica–Pog. dom
den 6: Pog. dom–Zadnje okno–Pristojnik–Vršič
den 7: Bovec–Fort Hermann, pramen Soči, Mojstrovka
den 8: Kranjska Gorta, Vršič–Zavetišče pod Špičkom
den 9: Špiček–Jalovec–Koča na Mangrtskem sedlu
den 10: Koča na Man. sedlu–Mangart–Log pod Mangartom
den 11: Piani–bivak Adriano Suringar
den 12: Suringar–Jôf di Montasio–bivak Luca Vuerich
den 13: Vuerich–Cime Castrein–Jôf Fuart–bivak Gorizia
den 14: Gorizia–Cima del Cacciatore–Tarvisio
den 15: Venzone–San Simeone–Monte Festa–Venzone

NAROZENINOVÝ GERLACH MARTINKOU

Na narozeniny jsem od rodičů dostal výstup na nejvyšší vrchol Tater, Slovenska a vlastně celých Karpat – Gerlachovský štít (2 654 m). A jelikož jsme se o zdolání této hory bavili s kamarády už dřív, pojal jsem výstup jako takovou opožděnou oslavu mých třicátin s nimi. Nakonec jsme vyrazili v sedmi lidech pod vedením tří horských vůdců – Vojta Jabůrek, Kuba a David šli normálkou Velickou próbou a dvě dvojice jsme vyrazili náročnější Martinkou po hřebenu z Polského hrebeňa. Já jsem byl navázaný ve dvojici s Martinem, zatímco před námi šel brácha s Vojtou Bednářem. V pátek počasí vyšlo ideálně, byť ze samotného vrcholu se výhled nekonal. V sobotu jsme podnikli kratší výstup na Predné Solisko a v neděli pro změnu strávili den s mamkou v Slovenskom Raji.

pátek – Gerlachovský štít
sobota – Predné Solisko
neděle – Slovenský Raj

JARNÍ VÝSTUP NA BYSTROU

Do Západních Tater jsem už nějaký pátek nezavítal, a tak při volbě programu na volný víendový den padl na jejich nejvyšší vrchol. Když jsem tu byl naposled, Bystrá (2 248 m) byla zrovna zahalena v mraku. Doufal jsem, že letos tomu bude jinak a já si těsně o otevření tatranských chodníků dopřeju krásný výhled na okolí. Po cestě jsem ještě prošmejdil skalku v Liptovském Hrádku a pak už střdavě chůzí a autostopem doputoval k východišti žluté značky vedoucí k vrcholu. Stoupání Bystrou dolinou dalo docela zabrat, a tajícím sněhem napájená horské bystřiny i zbytky firnu cestu ještě komplikovaly. A nahoře mě čekal zase starý známý mrak, ale tak co už. Zato jsem měl štěstí na několik kamzíků, kteří náhlý nápor turistů po zimě nečekali. Ani majestátní Klin (2 176 m) zrovna panoramatický výhled nenabídnul, ovšem při návratu Račkovou dolinou slunko zase vykouklo a letní teploty nejednou vybízely k zastávkám a svlažení přehřátých šlapek v potoce. Díky autostopu jsem zpět do Liptovského Hrádku dorazil s více než hodinovou rezervou, a tak jsem si po nákupu chladného občerstvení v Lidlu dopřál zasloužený relax na mělčinách Váhu. Pak už zbývalo jen přejet osobákem do Litpovského Mikuláše a odtud sice dlouhou, ale relaxační jízdou Pendolinem dojet večer zpátky do Olomouce.

JARNÍ PŘECHOD VIHORLATU

Toto východňácké pohoří jsem měl v šuplíku delší dobu, a když se objevil volný víkend, vyrazil jsem se žďárákem v batohu ho přejít. V jedné části vojenský prostor, ve zbylé chráněná oblast s bukovými pralesy. K tomu pár pěkných skalek a v nejvyšší partii holina s výhledem na Zemplínskou šíravu. Večer jsem zakempil v útulni pod vrcholem Kyjov, a potkal tu nového kamaráda Janka. Ten mi na následující den doporučil jinou trasu směr Strážske a po ní mě pozval k sobě domů na oběd. Mezi tím jsem ještě stihnul vyšlápnout na zříceninu hradu Brekov a večer před odjezdem se projít po mně dobře známých Košicích. Zkrátka příjemně prožitý víkend s nádechem rašící zeleně i trochou adrenalinu v bouřkce s kroupami.

sobota – hlavní část hřebene
neděle – sestup do Strážskeho, zřícenina Brekov a Košice

LAVINOVÝ KURZ POD CHOPKEM

K zakoupené lavinové výbavě pro budoucí plány na ledovcovou turistiku jsme dostali zároveň poukazy na kurzy Summit Academy. A protože se do nebezpečí nechceme hrnout bez řádné přípravy, vybrali jsme s Marinem jednodenní kurz věnovaný lavinám a lavinové záchraně. Nočním vlakem jsme dojeli na Liptov, autobusem pokračovali do Jasné a odtud už pod vedením instruktorů stoupali do vyšších partií hor a dozvídali se při tom klíčové informace, jak lavinám předcházet a jak z nich kamaráda dostat. Odpoledne, poté co zbytek skupiny už zahájil sestup, jsme si my dva ještě zkoušeli další manévry, jako vzájemné jištění, brždění pádu či tvorbu cepínové kotvy. Poté už jen sešli dolů, abychom zjistili, že poslední autobus ujel. Naštěstí jsme chytli stopa, a v Mikuláši tak zbyl čas i na večeři a pivko po náročném dni.

ZIMNÍ VÝSTUP NA MALÝ ROZSUTEC

V krátkém mezičase mezi plánovanou expedicí do Jordánska a poté, co Martin úspěšně splnil poslední zkoušku, jsme naplánovali výživný přechod hřebene Malé Fatry. Cílem bylo ozkoušet nové mačky a cepíny a zároveň trochu vydechnout od školních povinností. Problém byl, že v těch pár málo dnech místo aby bylo pěkné mrazivé auzoro s výhledy, každý den na horách napadly desítky centimetrů prašanu. No co, zkusili jsme to i tak a i přesto, že z ambiciozní plán bylo v hromadách čerstvého sněhu, takřka znemožňujícího pohyb, nutné couvnout, účel akce přesně splnila.

omrkni nabídku cestovatelských přednášek o putování do bližších i vzdálenějších krajů nejen za vrcholy hor a přehody hřebenů

2022

sobota – výstup přes Borišov
neděle – přes Minčol, Rakytov, Malinné a Sidorovo a sestup

LÚČANSKÁ ČÁST MALÉ FATRY

Méně známou jižní část Malé Fatry jsme zvolili pro cvičný výlet před letní výpravou na Balkán – otestovat vybavení, skupinovou spolupráci i pohyb s omezeným množstvím vody za slunečných dnů. Vystoupali jsme na působivý Kľak i nejvyšší bod Veľká lúka, za větrné noci přemisťovali strhnutý stan, zdolávali pozvolná i strmá stoupání ... prostě akce splnila účel, a my tak leccos před letní výpravou mohli včas přehodnotit.

sobota – výstup na Kľak
neděle – hlavní část hřebene
pondělí – sestup přes vyhlídky

ZIMNÍ PŘESPÁVAČKA V ZÁHRABU

Vidina slunečného počasí se zimními panoramaty a touha vyzkušet si v mrazu na horách přespat mimo jakýkoli přístřešek nás nakonec s parťákem Martinem a jeho kamarádem Vojtou vylákala do Nízkých Tater. Vyšli jsme od vlaku ve tmě brzy ráno za svitu čelovek. Plán byl jen orientační, ale i tak zahrnoval zpestření v podobě největší slovenské skalní brány poblíž hory Ohniště nebo termální jezírko v Liptovském Jánu. Hlavním zážitkem byla ale noc v záhrabu, který jsme vykopali oslabeni nekonečným bořením se do sněhu na svahu Rovné Hoľe. Dvě hodiny hrabání a pak cca 12 hodin strávených namačkaní uvnitř byl opravdu slušný zážitek ... dokonce až takový, že jsme usoudili, že druhou noc už prožijeme nějak jinak. Vojta to vzal kratší cestou zpět do doliny, já s Martinem jsme šli dál s otevřeným plánem. Ten nás nakonec zavedl po hřebenu přes Štefánikovu chatu na Ďumbier a dolinou Štiavnica do civilizace. Otužilecký zážitek v termálním jezírku a vyhoštění z vestibulu stanice hodinu před příjezdem vlaku bylo stylovým zakončením akce.