2024–2023

I když se v těchto letech má pozornost začala ubírat do vzdálenějšího zahraničí a kombinovaným cestám s poznáváním přírodní krajiny i kultury a měst, hory stále zůstávají mou láskou. S Martinem jsme se poprvé vypravili na ledovce, a opět tak posunul své hranice dosažené nadmořské výšky. K narozeninám jsem také od rodičů dostal výstup na Gerlachovský štít, a mohl jsem si tak odškrtnout nejvyšší vrchol milovaného Slovenska, na který jsem se do té doby jen díval. Pořádně jsem také konečně prochodil Julské Alpy s ferratami i nejznámějšími vrcholy, prozkoumali jsme také španělské pohoří Picos de Europa a vrátil jsem se na skok na Balkán do Makedonie. Za zmínku určitě stojí také výstup na sopku Etnu, která navázala na sopečné putování po Kanárech popsané v sekci cest do světa. Už tradicí se pak staly podzimní prodloužené víkendy v rumunských horách – v obou letech tentokrát v asi nejznámějším pohoří Fagaraš. Nechyběly ani jednodenní výlety na Slovensko a do Polska, takže přeji příjemné počtení, ať už tě zaujme kterákoli akce.

2024

BABIA GÓRA Z POLSKÉ STRANY

S Kubou Pozdíškem se nám dlouho nedařilo najít společný termín, kdy bychom se zase vypravili na nějaký ten kopec. Respektive teda on pozvánky na jiné akce kvůli jiným povinnostem odmítal, a zároveň stále toužil opět něco podniknout, a nakonec se teda den našel. Rozhodli jsme se zamířit na Babí horu, kam už jsem jednou lezl ze slovenské strany a on z té polské. Tentokrát jsme šli také z Polska, ale jinou cestou po údajné ferratě, ze které se vyklubalo jen pár šprušlí. Kam dál po jejím zdolání jsme dlouho zvažovali, a nakonec se vydali okruhem na západ k vrcholu Modralová na nejsevernějšímu bodu Slovenska a z něj už zpátky dolů k autu.

VÝCHODNÍ FAGARAŠ

K začátku října už pro mě neodmyslitelně patří nějaká túra v podzimem zbarvených horách. Předchozí dva roky jsme se na ni vypravili do Rumunska a nejinak to dopadlo i letos. Znatelněji se nám ale obměnila parta – z původních spoluputovníků se účastnil jen Vojta a přidal se k nám Pepa. V této úderné trojici jsme se vypravili znovu na Fagaraš projít část, na kterou jsme se loni už nedostali. Od známého průsmyku jsme pokračovali na východ přes nejvyšší vrchol Rumunska. První dny počasí moc nepřálo, ale jakmile mraky opadly, zabrali jsme, a vše s rezervou dohnali. Supr akce v supr společnosti, která mě mega dobila pozitivní energií.

PICOS DE EUROPA

Do nenápadného vápenového pohoří jsme vyjeli v pětičlenné skupince. Naplánovali jsme si tu zhruba týdenní přechod pohoří křížem krážem a zbylé dny pak vegetovali u pobřeží Biskajského zálivu. Picos nás očarovaly zejména fotogenickými inverzemi. Jak je asi vidět z fotek, program jsme si vymysleli dostatečně pestrý od ochutnávky chobotnice po sumo zápasy v písku. Prostě Španělsko má vždycky co nabídnout a tady toho bylo na jednom malém místě docela dost.

Picos de Europa (1a | 1b | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8)
Cangas de Onís, Ariondas, Celorio, do Llanes
Llanes, k Bufones de Santiuste, do Colombres
Cabezón de la Sal (do sekvojového lesa)
Torrelavega (1 | 2 | 3), Santander

VÝSTUP NA ETNU

Před koncem Davidova studentského života a jeho blížícím se nástupem do práce, a po mém náročném semestru, jsme se rozhodli užít si nějakou trochu odvazáckou akci. Z narychlo nabízených destinací nám do oka pada sicilská Katánie ve stínu majestátní Etny. Tři dny jsme tak prožili jak ve městě samotném, tak především stoupáním po sopečném prachu co nejvíše to jde k vrcholu největší evropské aktivní sopky. I přes krátký pobyt tato akce přinesla spoustu zážitků, však posuďte z fotek sami.

neděle: Katánie
pondělí: výstup na Etnu
úterý: sestup do Nicolosi, večerní Katánie

TÝDEN NEJEN V MAKEDONSKÝCH HORÁCH

Posledních pár let mám chuť alespoň na pár dnů v roce zavítat na Balkán. Letos jsem navíc dostal pozvánku od kamaráda Járy, který trávil semestr v Makedonii. No a jelikož jsem v tomto státě měl ještě pár restů a neuskutečněných plánů, rozhodl jsem se jeho nabídky využít a projet zbytek zájmových lokací. Po skončení výukových týdnů a jakmile jsem odběhl závod na univerzitním sportovním dni, odlétám na týden směr jihovýchod. A jelikož během týdne Jára mě ještě školu, na prvních pár dnů dělám průvodce po Balkánu mamce, které jsem výlet dal jako dárek k narozkám. První dny tak trávíme v NP Galičica mezi Ohridským a Prespanským jezerem, později se přes hornatý střed země s kaňonem Matka a monumentální jeskyní Pešna přesouváme do Skopje. Tam na víkend měním parťáky a spolu s Járou a jeho místními kamarády míříme do hornatého kraje okolo přehrady Mavrovo, jen spolu pak další den zdoláváme legendární Titov vrh a v pondělí odpoledne po škole objevujeme kouzla pravěké observatoře Kokino na severu země. V úterý už přejíždím zpět na jih, ale po cestě si odškrtávám výstup na Velký Koráb jakožto nejvyšší bod Makedonie i sousední Albánie.

středa: Magaro a Logo Signoj
čtvrtek: Tri Maži, Ohrid (pěšky a běžecky)
pátek: jeskyně Pešna, kaňon Matka, centrum Skopje
sobota: zatopený kostel Mavrovo, Galičnik, běh podél Vardaru
neděle: celodenní výstup na Titov vrh (2 747 m)
pondělí: Krstovar, skopský akvadukt, observatoř Kokino
úterý: celodenní výstup na Velký Koráb (2 764 m)

2023

INVERZE NA VEĽKÉM ROZSUTCI

S kamarádem Kubou Pozdíškem jsme se delší dobu bavili, že bychom někdy spolu zašli na hory. Konkrétně byl v plánu Veľký Ruzsutec, kde jsem ani já už delší dobu nebyl. V listopadu jsme konečně našli oba volný termín a mezi propršeným pátkem a nedělí se na něj rozhodli vyrazit. Začátek vypadal beznadějně – mlha, mraky a brutálně podmáčená půda všude. Právě během šplhání na hlavní vrchol se nebe roztrhalo a nám se naskytl úžasný výhled s modrou oblohou nad hlavami a zbytky oblaků dole.

pátek: Podu Olt – Tătarul
sobota: Tătarul – Custura Saratii
neděle: Custura Saratii – Transfăgărășan
pondělí: Turda, noční výstup na Kékes

PODZIMNÍ FAGARAŠ

Kratší podzimní toulání se po rumunských horách nás loni natolik zaujalo, že i letos jsme podobnou čtyřdenní akci podnikli s cílem projít část hřebene Fagaraše. A nápad to byl úžasný, jelikož toto pohoří je velmi krásné, s kvalitními stezkami a minimem turistů. Podzimní atmosféra s mlhou zahalující údolí dodávala skaliskům střídajícím se se suchými travnatými svahy pravou atmosféru. Zažili jsme pár dramat, ve větru řádně otestovali stany, otužovali se v horských jezerech a byť akce vlivem několika okolností nedopadla úplně podle plánu, užili jsme si ji i s alternativním programem v podobě dramatického přejezdu zasněženého průsmyku Transfăgărășan, prohlídky útrob solných dolů či výstupu na nejvyšší maďarský kopec Kékes.

MONTE ROSA

Delší dobu jsme s Martinem plánovali také vyzkoušet si pohyb vy vyšších nadmořských výškách na ledovci. A konečně k tomu došlo. Po sérii přípravných akcí jsme se cítili, že dál už se posuneme jen ostrým tréninkem na některé z jednodušších vysokohorských tras. Jako hlavní cíl jsme si zvolili vrchol Punta Gnifetti (4 554 m), ale náročnější byl ve výsledku výstup po hřebeni na nedaleký Castor. Každopádně jsme si vyzkoušeli, co s námi v zimě dělá nedostatek kyslíku i ostré slunce, jak se pohybovat na prudkých svazích i jak postupovat v okolí ledovcových trhlin. Zbylé rezervní dny jsme pak prožili v okolí jezera Como a v Milánu s kamarádem Kiarashem.

den 1: Bergamo, Pont Saint Martin, Staffal–Gnifetti Hut
den 2: Gnifetti Hut–Ponta Gnifetti–bivak Felice Giordano
den 3: Giordano–Passo del Naso–Castor–bivak Rossi
den 4: Rossi–Rifugio Guide d’Ayas–Saint Jacques
den 5: Aosta, Como, Brunate–Monte Boletto–Dosmat
den 6: Dosmat–Monte Bolettone–Molina, Como
den 7: Miláno

JULSKÉ ALPY

Letos jsem se odhodlal pořídně prozkoumat hory na pomezí Slovinska a Itálie, které všcihni vychvalují a loni jsem k nim jen přičuchnul. A jelikož tu mám co dohánět, vzal jsem to pořádně jako hřebenovku od jihovýchodu přes Triglav až po severozápadní celek na území Itálie. První část jsem šel sám, druhou více ferratovou pak s kamarádem Martinem. Hory, výhledy, lehčí i obtížnější cesty, bunkry, vodopády a jezera ... Julské Alpy toho mají hodně co nabídnout, a já si toho užil do sytosti.

den 0: od nádraží do Bledu, večerní procházka
den 1: Bled, Podbrdo–Črna prst a Črna prst–Glboko
den 2: Glboko–Krn–Krnsko jezero
den 3: Krnsko jezero–Triglavska jezera–Zelnarica–Dolič
den 4: Dolič–Triglav–Vrata–Pogačnikov dom
den 5: Pog. dom–Škrlatica–Dolkova špica–Pog. dom
den 6: Pog. dom–Zadnje okno–Pristojnik–Vršič
den 7: Bovec–Fort Hermann, pramen Soči, Mojstrovka
den 8: Kranjska Gorta, Vršič–Zavetišče pod Špičkom
den 9: Špiček–Jalovec–Koča na Mangrtskem sedlu
den 10: Koča na Man. sedlu–Mangart–Log pod Mangartom
den 11: Piani–bivak Adriano Suringar
den 12: Suringar–Jôf di Montasio–bivak Luca Vuerich
den 13: Vuerich–Cime Castrein–Jôf Fuart–bivak Gorizia
den 14: Gorizia–Cima del Cacciatore–Tarvisio
den 15: Venzone–San Simeone–Monte Festa–Venzone

NAROZENINOVÝ GERLACH MARTINKOU

Na narozeniny jsem od rodičů dostal výstup na nejvyšší vrchol Tater, Slovenska a vlastně celých Karpat – Gerlachovský štít (2 654 m). A jelikož jsme se o zdolání této hory bavili s kamarády už dřív, pojal jsem výstup jako takovou opožděnou oslavu mých třicátin s nimi. Nakonec jsme vyrazili v sedmi lidech pod vedením tří horských vůdců – Vojta Jabůrek, Kuba a David šli normálkou Velickou próbou a dvě dvojice jsme vyrazili náročnější Martinkou po hřebenu z Polského hrebeňa. Já jsem byl navázaný ve dvojici s Martinem, zatímco před námi šel brácha s Vojtou Bednářem. V pátek počasí vyšlo ideálně, byť ze samotného vrcholu se výhled nekonal. V sobotu jsme podnikli kratší výstup na Predné Solisko a v neděli pro změnu strávili den s mamkou v Slovenskom Raji.

pátek – Gerlachovský štít
sobota – Predné Solisko
neděle – Slovenský Raj

JARNÍ VÝSTUP NA BYSTROU

Do Západních Tater jsem už nějaký pátek nezavítal, a tak při volbě programu na volný víendový den padl na jejich nejvyšší vrchol. Když jsem tu byl naposled, Bystrá (2 248 m) byla zrovna zahalena v mraku. Doufal jsem, že letos tomu bude jinak a já si těsně o otevření tatranských chodníků dopřeju krásný výhled na okolí. Po cestě jsem ještě prošmejdil skalku v Liptovském Hrádku a pak už střdavě chůzí a autostopem doputoval k východišti žluté značky vedoucí k vrcholu. Stoupání Bystrou dolinou dalo docela zabrat, a tajícím sněhem napájená horské bystřiny i zbytky firnu cestu ještě komplikovaly. A nahoře mě čekal zase starý známý mrak, ale tak co už. Zato jsem měl štěstí na několik kamzíků, kteří náhlý nápor turistů po zimě nečekali. Ani majestátní Klin (2 176 m) zrovna panoramatický výhled nenabídnul, ovšem při návratu Račkovou dolinou slunko zase vykouklo a letní teploty nejednou vybízely k zastávkám a svlažení přehřátých šlapek v potoce. Díky autostopu jsem zpět do Liptovského Hrádku dorazil s více než hodinovou rezervou, a tak jsem si po nákupu chladného občerstvení v Lidlu dopřál zasloužený relax na mělčinách Váhu. Pak už zbývalo jen přejet osobákem do Litpovského Mikuláše a odtud sice dlouhou, ale relaxační jízdou Pendolinem dojet večer zpátky do Olomouce.

JARNÍ PŘECHOD VIHORLATU

Toto východňácké pohoří jsem měl v šuplíku delší dobu, a když se objevil volný víkend, vyrazil jsem se žďárákem v batohu ho přejít. V jedné části vojenský prostor, ve zbylé chráněná oblast s bukovými pralesy. K tomu pár pěkných skalek a v nejvyšší partii holina s výhledem na Zemplínskou šíravu. Večer jsem zakempil v útulni pod vrcholem Kyjov, a potkal tu nového kamaráda Janka. Ten mi na následující den doporučil jinou trasu směr Strážske a po ní mě pozval k sobě domů na oběd. Mezi tím jsem ještě stihnul vyšlápnout na zříceninu hradu Brekov a večer před odjezdem se projít po mně dobře známých Košicích. Zkrátka příjemně prožitý víkend s nádechem rašící zeleně i trochou adrenalinu v bouřkce s kroupami.

sobota – hlavní část hřebene
neděle – sestup do Strážskeho, zřícenina Brekov a Košice

LAVINOVÝ KURZ POD CHOPKEM

K zakoupené lavinové výbavě pro budoucí plány na ledovcovou turistiku jsme dostali zároveň poukazy na kurzy Summit Academy. A protože se do nebezpečí nechceme hrnout bez řádné přípravy, vybrali jsme s Marinem jednodenní kurz věnovaný lavinám a lavinové záchraně. Nočním vlakem jsme dojeli na Liptov, autobusem pokračovali do Jasné a odtud už pod vedením instruktorů stoupali do vyšších partií hor a dozvídali se při tom klíčové informace, jak lavinám předcházet a jak z nich kamaráda dostat. Odpoledne, poté co zbytek skupiny už zahájil sestup, jsme si my dva ještě zkoušeli další manévry, jako vzájemné jištění, brždění pádu či tvorbu cepínové kotvy. Poté už jen sešli dolů, abychom zjistili, že poslední autobus ujel. Naštěstí jsme chytli stopa, a v Mikuláši tak zbyl čas i na večeři a pivko po náročném dni.

ZIMNÍ VÝSTUP NA MALÝ ROZSUTEC

V krátkém mezičase mezi plánovanou expedicí do Jordánska a poté, co Martin úspěšně splnil poslední zkoušku, jsme naplánovali výživný přechod hřebene Malé Fatry. Cílem bylo ozkoušet nové mačky a cepíny a zároveň trochu vydechnout od školních povinností. Problém byl, že v těch pár málo dnech místo aby bylo pěkné mrazivé auzoro s výhledy, každý den na horách napadly desítky centimetrů prašanu. No co, zkusili jsme to i tak a i přesto, že z ambiciozní plán bylo v hromadách čerstvého sněhu, takřka znemožňujícího pohyb, nutné couvnout, účel akce přesně splnila.