Horská příroda

Když jsem na horách, jsem šťastný. Mít rozhled z výšky na krajinu v dolinách, sledovat kamzíky skákající mezi balvany, poslouchat hvízdání dravců, pít vodu z potoka a cítit vítr ve vlasech mi dodává energii a pozitivní náladu. V takovém prostředí najednou nikam nespěchám, užívám si každu minutu a nenechám se rozhodit ani pracovním mailem, kterých v tu chvíli naschvál začne chodit dvojnásobné množství. Možná mě na horách láká pocit zasložené odměny, kdy až po dávce vynaloženého úsilí, bolesti a diskomfortu člověk stane na vrcholu a uvědomí si, že to zvládnul. Přitom někdy je odměnou krásný výhled do okolí, jindy to může být sprcha z nenadále bořky a pohled na interiér mraku. Proto k nim mám zároveň velkou pokoru, protože člověk horu nemůže pokořit, to jen ona mi dala tu příležitost se na ni tentokrát dostat. Někdy sám, jindy ve společnosti, hory jsou zkrátka mým nejoblíbenějším cílem, a proto jsem si jim dovolil vyčlenit samostatnou stránku. Pokud tak primárním cílem akce byl právě hřeben hor, najdete ji zde, a pokud byly hory jen jedním z mnoha cílů, najde takovou v sekci o světě.

NAVŠTÍVENÉ NEJVYŠŠÍ HORY ZEMÍ SVĚTA

2025

DALŠÍ STŘÍPKY ZÁPADNÝCH TATIER

Stejně jako před několika lety s Ondrou, i letos se z vyhrazených tří dnů přechod hřebene zkrátil na jeden a půl dne. V případě této druhé tréninkové výpravy před Tádžikistánem to bylo ale změnou plánu kvůli předpovědi počasí věštící deště. Ale vlastně mi to nevadilo, protože přestože mám východní část snad i radši, takto jsem zase poznal pár dosud neprošlých úseků. Pepu v partě nahradil Frantův brácha Vojta, a naprosto perfektně motivoval postupovat úderným tempem. Cílem bylo tentokrát ověřit tým v jiných situacích diskomfortu, které tu představovaly techničtější řetězové úseky, slušné převýšení i ostré slunce, před kterým nám nepomohl ani opalovací krém. Ale zase jsme si se vším z toho nějak poradili za zachování pohodové atmosféry, a o to tu jde.

středa: Huty – Žiarske pleso
čtvrtek: Žiarske pleso – Pribylina

KONEČNĚ NA STRÁŽOV

Vrchol Strážov ve Strážovských vrších mám v hledáčku už nějaký ten pátek. Přesto dlouho ležel v šuplíku, protože je dopravně dost špatně dostupný a zároveň to není až taková pecka, kvůli které by stálo za to někoho přesvědčovat, že noční spoj, několik přestupů a dlouhé přestupní pauzy stojí za to ... protože ony reálně nestojí, pokud už nemáte všechny lepší kopce odškrtnuté. A tak jsem se sem během jedné volné a slunečné červnové soboty vypravil sám. Čekací pauzy jsem vyplnil obhlídkou Žiliny, workoutem a stopem, díky kterému jsem na úvod trasy dojel i dřív, než autobusem. Při porcházce mě pak čekaly příjemné travnaté stráně, působivý výhled z vrcholu samotného a stylová vesnička Čičmany.

POZNÁVÁNÍ HOR S GERNOTEM

S letos jediným studentem našeho CDE studia jsme podnikli pár poznávacích výprav po českých a slovenských kopečcích, které si tu dovolím shrnout do jednoho příspěvku. Začali jsme vlastně už loni zimní vycházkou z Ramzové do Starého Města přes Paprsek, kolem bunkrů na tradiční máslovou trubičku. Koncem února jsme pak prošli zamlžený hřeben Jeseníků z Koutů přes Dlouhé stráně do Karlovy Studánky. V dubnu jsme se pak vypravili na dva dny k sousedům na Slovensko omrknout hrady Strečno a Blastnica a vystoupat na velkofatranské vrcholy Ostrá a Tlstá. Kromě toho jsme se několikrát vydali i na kolo, ale to už je v sekci Za humny.

PARK GÓR STOŁOWYCH

Pozvání rodičů na návštěvu polského Klodska, kde trávili jdene víkend, jsem se rozhodl propojit s několika dalšími cíli v okolí. Cestou tam jsem navštívil Radima v Ústí nad Orlicí a poté vyzkoušel nový spoj – Baltic Express, který mě do města v polském příhraničí dovezl. Odpoledne jsem si ještě proběhl okolní pevnosti, přenocoval a další den se vypravil na turistický přechod Stolových hor. Celou dobu tu byla solidní zima a silný vítr, ale zatímco dole už po sněhu nebylo ani památky, na skalnatých výčnělcích to byla hotová zimní pohádka. Přitom turistů zatím minimum a mimo sezónu jsem se vyhnul i výběru poplatků za vstup. Trasu jsem si naplánoval do Velkého Poříčí, abycho poznal, kde že to tam ten Pepa běhává. A pak už vlakem zase domů.

SOVÍ A JAVOŘÍ HORY

Do polského příhraničí jsem se letos na jaře podíval už podruhí, tentokrát na společný výlet s mamkou a bráchou. Původně jsme sice plánovali Slovinsko, ale počasí rozhodlo, že na severu bude v daném termínu líp. A tak jsme zamířili do Sudet a pod bráchovým vedením zdolávali jeden z nenápadných, ale příkrých, vrcholků za druhým. Ač mě styl krajiny, kdy se mezi lesy málokdy naskytne výhled, už moc neláká, musím uznat, že atmosféra kraje s pohnutou historií, řadou pevností a podzemních továren, má něco do sebe. A přes utrpení z kopců jsme si to docela dobře užili.

viadukty a pevnost Srebrna Góra
k rozhledně na vrcholu Kalenica
příhraniční okruh po Javořích horách
rozhledna na vrcholu Borowa
výstup na Wielkou a Malou Sowu
Wambierzyce a Rychnov nad Kněžnou

OHNIŠTĚ S NOVOU PARTOU

První tréninkovou výpravu s klukama v partě, se kterou se v létě plánujeme vydat do Tádžikistánu (Pepou, Frantou a Kristiánem), jsem vymyslel podniknout v Nízkých Tatrách. A kluci byli s trasou a plánem v pohodě. Cíl? Přespat ve stanech, pak si dát solidní nálož kiláků s převýšením, přes zbytky sněhu a cestu-necestu, znovu přenocovat a zas šlapat dál, k tomu ozkoušet vytipované oblečení, jídla a celkově atmosféru v týmu ... to byl tak nějak cíl. Přestože nás potkalo pár překážek, ta skupina fungovala a atmosféra byla víc než úžasná, takže úspěch se vším všudy.