Rok 2020 byl plný poměrně různorodých výletů, a to i přesto, že můj doktorát se blížil k závěru a tím se stupňovalo i množství práce, kterou je třeba dodělat a sepsat. Zároveň to byla doba první vlny onemocnění covid-19, která zamávala se svobodou cestování tak, jak jsme na ni zvyklí. Možná ale právě proto bylo zapotřebí čas od času vyvětrat hlavu a přijít na jiné pozitivnější myšlenky. Tou dobou jsem začal podnikat praštěné výlety s Kubou, sem tam se někam podíval s Magdou, poprvé vyzkoušel ferratu a s Radimem za víkend prochodil České Středohoří. S dalšími studenty jsme pak zavítali do Moravského krasu či do tajemných lesů ve Chřibech.
2020
PRVNÍ SNÍH NA SMRKU
Tak dlouho jsme chtěli s Magdou vyjet na výlet v pěkném počasí, až to nakonec vyšlo na první přívaly sněhu. Cestu do Ostravice jsem měl kupodivu náročnější než Magda – jel jsem 8 osobáky, s hodinovou pauzou ve 4 ráno v Přerově a přes Bílovec. Kupodivu na místě jsme se sešli a vyrazili pohádkově bílou krajinou k vrcholu. Výhled žádný, ale z prvního sněhu má člověk snad radost vždy.
SILENT HILL ALIAS HORNÍ MĚSTO
Právě tímhle pseudonymem podle známého hororu názývám dříve hornickou osadu na kopci u Rýmařova. Má své kouzlo, a právě protom jsem ji zvolil za cíl jedné z listopadových cyklovyjížděk. Nebyl to ale cíl jedinný. Po cestě jsem se zastavil také u působivých Rešovských vodopádů a další kouzla přinesla sama podzimem zbarvená příroda všude okolo.
NÁSTRAHY KOLEM MORAVICE
Po delší době jsme s Kubou zase podnikli celodenní cyklovýlet a jako obvykle to byla zase pořádná nálož zážitků. Po týdnech zamračeného počasí se objevil den s jasnou oblohou, kterého bylo potřeba využít. Ani jednoho z nás ale nenapadlo zjistit, jak moc bude foukat. No foukalo dost, ale cílem bylo naštěstí kryté údolí Moravice. I tak jsme ale museli kličkovat mezi padajícími větvičkami nebo již spadlými stromy přes cestu, kalužemi menších až gigantických rozměrů či zavřenou bránou obory. K tomu trocha urbexu, pivko, promočené boty a je z toho 100% vydařená sobota.
MORAVSKÝ KRAS S GISÁKY
Se školní skupinou 4v1 doplněnou Ľubošem jsme si na léto naplánovali vícedenní výlet do Moravského krasu. Já jsem se nakonec připojil jen na jeden den a noc, ale i během něj byla příležitost kouknout shora do Macochy, projít se jeskyněmi protkanou krajinou, nebo třeba lozit po stromě pro T4 kešku.
KOŠT PRAMENŮ V JESENÍKU
Kamarádka Magda se mi často zmiňuje o pramenech různých příchutí, jež nad jesenickými lázněmi vyvěrají ze Studničního vrchu. Letos dozrál čas na to udělat si společnou vycházku a sérii pramenů ochutnat. Navíc vychytávky stylu Priessnitzova sprcha nebo chodník nabídly bohatý lázeňský program, jak má být.
VÝŠLAP ČESKÝM STŘEDOHOŘÍM
Když kamarád Radim napsal, jestli nechci o víkendu podniknout nějaký výšlap do přírody, řekl jsem že jo. Po vybírání cíle nakonec padla volba na neznámou sopečnou krajinu Českého Středohoří. A i když nás hned při cestě tam zastihly komplikace na železnici, stihli jsme toho nakonec víc a během pouhých 2 dnů ze tří plánovaných. Příroda na divokém západě sice nic extra, ale zážitky dobré a nohy ušlapané až až.
PRVNÍ FERRATOVÁNÍ
Už delší dobu toužím si vyzkoušet ferraty. A po půl roce od koupení úvazku se naskytla příležitost si jít trochu zkušebně zalozit a zjistit, jestli je o co stát 🙂 Přebudovaný areál bývalého lomu Velká Dohoda v Moravském krasu vybral brácha a letní den jsme si vydatně užili.
ZA BOUZOV NA MALOU HANOU
Čas od času vyjedu za hranice Konicko do pomyslné "země nikoho" na pomezí tří krajů. Do malých vesnic rozesetých po stráních s výhledem na hrad Bouzov, sevřených údolí podél Moravské západní dráhy až do otevřené krajiny Malé Hané. Vždy se po trase najdou nové cesty k prozkoumání a nečekaně krásná místa.
TAJEMNÝMI LESY CHŘIBŮ
Dlouho jsem si říkal, že bych se do lehce zapomenuté vrchoviny na jižní Moravě měl podívat. Zrovna jsem také dohrál českou hru Someday You'll Return, která se z části v místních lesích odehrávala. Když přišlo pozvání od Vojty a Hynka, zrodil se plán na okružní cyklovýlet po některých z místních zajímavostí: areál ve Velehradě, rozhledna Salaš, nejvyšší vrchol Brdo také s rozhlednou (bohužel zavřenou), Gavendova skála, pozůstatky rozestavěné Baťovy dálnice, hrad Buchov a zámecký park a zámek v Buchlovicích.
RADKŮM ZASLÍBENÁ ZEMĚ
Kolega Koňo mě upozornil, že při svých okruzích po přerovsku narazil na několik vesnic rozíjejících mé jméno. To mi nedalo spát a po několika týdnech nastala příležitost si sem zajet. Do Přerova vlakem, kousek po parádní cyklostezce kolem Bečvy a pak už to šlo jak na běžicím páse – Radslavice, Radkovský mlýn, Radkovy, Radkova Lhota, Radotín a Radvanice. Mezi tím krátká zastávka na Helfštýně, ale rozhodně tato krajina vesničkami a kostelíky má své kouzlo.
OKOLO PŘEHRAD NA MORAVICI
S cykloparťákem Kubou jsme objeli také obě přehrady v údolí Moravice (Slezskou Hartu a Kružberk). V době koronavirové pandemie po nekonečném sezení doma byl výlet s jiným člověkem, bez roušky, pokec o všem možném a opekání špekáčků na založeném ohni jako z jiného světa. Jen zásobu vody jsme lehce podcenili.
JARNÍ ČERNOVÍRSKÉ SLATINIŠTĚ
Louky a Černovírský les znám od malička. Po povodni v roce 1997 se tu dlouhé roky držela stojatá voda, na které jsme se s bráchou učili bruslit (od té doby místu říkáme "Zamrzlá blata"). Po letošní zimě jsem si šel zaběhat s cílem pořádně prozkoumat všechny cesty skrz les. Ještě loni totiž šly jen ztěží projet suchou nohou na kole, letošní sucho řadu míst zpřístupnila. Objevil jsem i polohu Černovírské kyselky, a celkově mě místo nadchlo, protože co by kamenem dohodil od okraje zástavby jsem našel úžasné cestičky, kam nikdo nechodí, pasoucí se ovce a klid rušený jen kuňkáním žab a zpěvem ptáků. Své objevy jsem už nechal zakreslit na Mapy.cz, takže ke kyselce trefíte.
V LEDNU NA VRCHOLY JESENÍKŮ
Že má sem tam praštěný nápad se ví. Nejvíc mě ale vždycky potěší, když se takový nápad zalíbí i někomu jinému, než jen mně. Zdolat v zimě Praděd jsme se totiž vydali s Kubou, kamarádem ze školy. Vzali jsme to z Dětřichova, kde se křižují vlaky od Olomouce a od Opavy a přes špičku Nízkého Jeseníku si to namířili cestou necestou do toho Hrubého. Použít běžky nebo fatbike je v tomto čase běžné, ale my zvolili klasická kola, navíc s dost sjetými plášti. I přesto až na pár hlubokých závějů byla cesta sjízdná a cíl klapnul.
NA PRADĚD POPRVÉ
Přiznám se, že na vrchol Pradědu jsem se sám vydal na kole už dříve. A i když se nerad vracím na to samé místo 2× brzy po sobě, ten pocit, kdy na mě všichni nevěřícně koukají, protože jim běžky (a jiné na sníh určené nástroje) jedou poloviční rychlostí nahoru i dolů, prostě stojí za to zažít i opakovaně 😛
2019