n a č í t á m
Profile image
  • Jméno

    Radek Barvíř
  • Zaměstnání

    student | kartograf | geoinformatik
  • Telefon

    Lenovo K10 Note
  • Email

    barvir.radek@gmail.com
  • Rok narození

    1993
  • Věk

    27
  • Bydliště

    Česko
  • Ostatní

    víc neřeknu
blog banner

Do světa

Čas od času se během školních nebo i volnočasových aktivit dostanu do zahraničí, bližšího či vzdálenějšího. A právě vícedenním pobytům za hranicemi se věnuje tato sekce. I počet navštívených států asi nemá šanci nikoho neohromit, mám za sebou pár studijních a výzkumných stáží, letních škol, ale také výjezdů na mezinárodní turnaje. Právě tyto aktivity jsou v posledních letech mým nejčastějším důvodem pro cestování do vzdálenějších končin. Každou z takových cest beru jako cenný zdroj zkušeností, protože teprve až člověk vidí Česko z venku, získá srovnání a může hodnotit, v čem doma vynikáme a kde máme rezervy.

2020

P1290416i_IMG_20200721_073141

Active Rail Week 2020

Každý rok vyrážíme s bráchou jezdit po Slovensku vlakem. Jelikož už většinu tratí známe, trávíme už čas víc mimo vlak než v něm. Tentokrát jsme se zaměřili na průzkum místních ferrat, ale došlo i na běžnou turistiku přírodou, na zříceniny hradů i po městech. Cíly se tak staly vrchol Veľká Lúka, Súlovské skaly, Kremnické vrchy, úzké kaňony jako Manínska či Zádielska tiesňava, Muráňska planina či roklina Kyseľ v Slovenském raji. Projeli jsme dvě ze tří gemerských lokálek, které od letoška "povstaly z popela". Jedinou nepříjemností snad byl návrat do světa roušek.

P1290528-31p
IMG_20200308_091312

VÝZKUMNÁ STÁŽ SZÉKESFEHÉRVÁR

Jako doktorand musím během studia strávit alespoň 3 měsíce na výzkumných stážích na zahraničních pracovištích. Abych zaplnil chybějící měsíc, vyjel jsem v březnu přes program CEEPUS na partnerskou školu v Székesfehérváru. Na lehko, jen s kolem a batohem, smířen s tím, že Maďarsko je nudná země, a alespoň tak budu mít čas na psaní dizertace. Víc mílit jsem se nemohl. Město působilo trochu balkánských dojmem. Okolí pokrývala rozsáhlá rovinatá pole, jako Olomouc. Letmý pohled do mapy ale poskytl zajímavé tipy, kam bych se mohl podívat. Okouzlilo mě rákosem obrostlé jezero Sóstó (Slané jezero). Ideální lokalita pro relax a běh po dřevěných molech mezi pozorovatelnami ptactva za zvuků kuňkání žab.
Zavítal jsem také do několika hezkých údolí v kopcích na západ od města. Jedno mě překvapilo rašící jarní květenou, druhé sérií asi 15 hlubokých brodů řeky a třetí desítkami či stovkami kmenů spadlých přes pěšinu, přes které jsem musel (i s kolem) přeskákat, přelézt či podlézt (ani zážitek ze slovinských alp z loňské stáže mě na tohle nepřipravil).
Cestu na stáž (cca 350 km) jsem plánoval původně celou zdolat na kole, ale vlivem nepříznivého povětří jsem nakonec vyměkl a zvolil vlak. I tak ale bylo třeba přejet mezi budapešťskými stanicemi Nyugati a Déli. Tento přejezd jsem si časově trochu protáhl a spojil ho s objížďkou města, kde jsem byl naposledy před spoustou let. A bylo to fajn.
Jeden z víkendových dní jsem pak také na kole objel Balaton. Nevědomky mě k tomu motivovala místní školitelka dr. Pődör, která se zmínila, že její syn jezero zvládl za den objet a že je blázen. Tak už jsem blázen taky 🙂 213 km na jeden zátah byl pro mě nový rekord, ale užil jsem si to.
Bohužel jsem stáž musel narychlo ukončit předčasně, když přišla informace, že Slováci za půl dne uzavírají hranice kvůli epidemii Covid19. Zpráva mě zastihla zcela nepřipraveného zrovna když jsem přenášel kolo přes ty stromy, a tak jsem jen rychle dojel na koleje, po cestě googlil spojení, vyjedl ledničku, sbalil zbytek zásob, uklidil pokoj a spěchal na nádraží, odkud mě vlak odvezl do Komárna. Tam bylo potřeba přejet hranice opět na kole a slovenskými nočními osobáky pak pokračovat do Nitry, kde už mě vyzvedl autem táta s bráchou.
Co mi tedy stáž dala? Nový pohled na Maďarsko, že se tu dá zapotit víc než v Alpách, že tu mají skvělou kantýnu s úžasnými dobrotami, levné vlaky a jezero, kolem kterého bych si šel zaběhat klidně každý týden (kdybych si tam nevyvrtnul kotník).

IMG_20200201_092714

LYŽOVAČKA V MARIA ALM

Lyžování jednou ročně je pro mě tak akorát, abych si to užil a zároveň úplně nezapomněl. Úplně me neláká jezdit jeden a ten samý kopec neustále nahoru a dolů, a proto vždycky hledám areály, kde je na sjezdovkách tak trochu cestovat a vybírat si, kudy sjet dolů. Právě série propojených sjezdovek ve skiareálu Hochkönig byla pro takový prodloužený víkend ideální lokalitou.

2019

IMG_20191126_182408

TARTU PHD SCHOOL

Příležitost podívat se na skok do Pobaltí se objevila v mailu inzerující týdenní "letní" školu konanou koncem listopadu na severu Estonska. Vypravili jsme se sem spolu s kolegy doktorandy Koňou a Markétou, protože proč ne. Najít vhodné spojení se zprvu zdálo být dost komplikované, ale nakonec jsme zvolili přímý let Air Baltic z Prahy do lotyšské Rigy, zde strávili jeden večer a v dopoledních hodinách pokračovali vlakem dále na sever. Předvánoční atmosféra pobaltské metropole byla velmi příjemná – koukli jsme na pár památek, vyslechli koncert v kostele a najedli se v doporučené jídelně. Dopoledne pak ještě zbyl čas na prohlídku trhů v bývalých hangárech pro vzducholodě a vyhlídku ze sovětského mrakodrapu.
Pak už nastal čas na dlouhou cestu estonskou tajgou pomalu se kodrcajícím asi 60 let starým vlakem bez topení se zamčeným záchodem (ale měl wifi). Dojeli jsme a nastal čas se vzdělávat, přednášet, diskutovat. To vše ale bylo ve velmi příjemné atmosféře zmrzlého města, které kontrastovalo se vřelou pohostinností místních učitelů i dalších doktorandů. Školu doplnil bohatý doprovodný program v hospodě a prohlídka města. Ulovili jsme i zde pár atlasů pro našeho pana profesora, a tak se rozhodně nevracíme s prázdnou. Naopak, chystám se sem určitě vrátit, pokud to půjde.

P1270667

PREZENTACE V DEGGENDORFU

Někdy nejsou cesty za hranice ani moc dlouhé. Tato patří k nim. Do Deggendorfu jsem jel totiž přesnést výstupy projektu, na kterém jsme 3D tiskli modely barokních památek na česko-bavorském pomezí. Byť šlo tedy pouze o jednodenní konferenci, cesta z domu vyžadovala přespání před i po akci, což umožnilo poznat trochu město samotné, jeho blízké okolí i místa po cestě. Počasí bylo příjemné, a tak jsem se zastavil v Železné Rudě, projel několik místních drah a zbyl prostor i na vycházku ke kaplím nad městem. Když se spojí příjemné s užitečným, mám radost.

P1250158

MEZINÁRODNÍ KARTOGRAFICKÁ KONFERENCE V TOKIU

Každé dva roky se koná International Cartographic Conference a letos, i když byla tak trochu z ruky, jsme ji díky podpoře z projektu mohli navštívit. Ostatně jeli jsme tam přednést, co na poli tyflokartografie děláme a reprezentovat tam českou kartografii i jako celek.
S kolegy Alenou a Honzou jsme ale po skončení akce služební cestu přerušili a druhý týden v Japonsku strávili formou poznávací dovolené. Popravdě, nejdřív jsem se do toho Japonska ani moc netěšil, protože přelidněné město s 30 miliony obyvatel není zrovna mou typickou dovolenkovou lokalitou. Jak jsme už ale byli na místě, užíval jsem si každý den naplno. Vždycky se ve mě probudí adrenalin a mám chuť se s nezvyklým prostředím rychle zkamarádit.
Během konferenčního týdne byl čas i na prohlídku zajímavostí v Tokiu. Prohlédli jsme si meku žándru Anime, chrámy a vyjeli výtahem na Tokyo Sky Tree – 333 m vysokou stavbu tyčící se nad nočním městem. Obyčejné mrakodrapy byly z té výšky jako krabičky od sirek, ale ani tak jsme nedohlédli dál, než kam sahá zástavba města. Já se kromě toho stihnul projet různými dopravními prostředky včetně monorailu, které zde jako MHD mají.
Na druhý týden jsme měli zakoupený Rail Pass, a tak jsme se mohli volně projíždět po celém Japonsku. Stačilo sednout na Shinkansen a za pár hodin jsme byli na severním ostrově v Saporu. Zde jsme strávili odpoledne, přespali a přes Tokio jeli zase na opačnou stranu do historického Kjóta. Tam jsme se zastavili na déle, protože historických památek k obdivování tu bylo požehnaně. Následoval přesun do Hirošimi s návštěvou působivého muzea věnovaného události, která na konci války zahýbala světem. Po celou dobu jsme si užívali výborných jídel v malých rodinných restauracích. Poznali jsme úplně jinak založený národ, jeho podivné zvyky i cvrlikání ptáků místo obyčejného klapání semaforu. Bylo to úžasné a nic na tom nezmění fakt, že cestou tam ztratili Honzovo zavazadlo a zpět se pro změnu opozdil batoh můj.

P1220339_orez16ku9

VÝZKUMNÁ STÁŽ VILLACH

První 2 měsíce povinné stáže jsem v dubnu a květnu strávil ve stínu Alp na rakousko-slovinsko-italském pomezí. Když jsem si vybíral mezi Vídní a Villachem, volba byla jasná. Má místní patronka prof. Adrijana Car mi na žádost odpověděla snad během 10 minut, a program AKTION CZ-AU pro podporu mobilit mi grant schválil. Beru kufr, batoh, kolo a nasedám spolu s Koňou jedoucím do Salzburgu na RailJet. Začíná dvouměsíční série dobrodružství.
Mám rád menší města, a právě takovým Villach je. Umí se stát vaším novým domovem, který poznáte. Město je hezké, ale za hodinu projdete centrum tam i zpět a koukáte kolem. A že je na co koukat, protože to, co dělá Villach Villachem, jsou hory okolo.
Stanovil jsem si režim, že dopoledne budu dělat vědu, pak si uvařím oběd a odpoledne je volnočasové. Byla by škoda totiž zdejšího pobytu nevyužít, a tak jsem od prvního dne podnikal krátké i delší výjezdy po okolí. Zároveň jsem na univerzitě dvakrát prezentoval před místními studenty, domlouval Erasmus smlouvu, účastnil se terénního cvičení a dalších školních akcí, jako byl závod Geolauf (kde jsem se jakousi náhodou umístil na druhém místě mezi studenty). Časem jsem svůj denní rozvrh rozhodoval podle počasí – když bylo škaredě, seděl jsem v kanceláři nebo na kolejích, když počasí přálo, šlo se ven.
Asi ani není možné tu detailně popsat výlety, kam se dá z Villachu podívat, zmíním proto jen ty hlavní. Úžasná cyklostezka s názvem Pontebbanna vede dolů směrem do Itálie. Horským údolím se stálým sklonem se za pár hodin dostanete do italské nížiny, kde mají super zmrzlinu, a kdybyste chtěli, dalo by se za den dojet asi i k moři. Další možností je objížďka některého z okolních jezer či třeba nejvyšší dřevěná rozhledna na světě – Pyramidenkogel. Z hor se nabízí Gerlitzen (v zimě lyžařské středisko), působivý masiv Dobratsch nebo hřeben Karavanek s majestátním vrcholem Mittagskogel. Na ten jako jediný jsem se nedostal, protože extrémní množství sněhu to bez vybavení nedovolovalo.
Vyrazit se dá i do nedalekého Slovinska, kde láká Triglavský národní park. Já se tím směrem vypravil jen jednou přes hřeben Karavanek a byl jsem rád, že jsem zdolal vůbec jej. Sníh na rakouské straně byl nic proti střídavě zasypané a do propasti zřícené cestě silně poškozené sesuvy půd a vodní erozí. Prakticky jsem dolů místo zaslouženého sjezdu táhl kolo na zádech a skákal s ním z balvanu na balvan. Ostatně fotky to povypráví za mě.
Úžasný byl také dvoudenní cyklovýlet do Dolomitů. Se žďárákem a spacákem v batohu jsem projel známé středisko Cortina d'Ampezzo, podíval se k legendární hrázi Vajont a doputoval až do historického města Udine. Nocleh v trávě nad malou italskou vesničkou s pozorováním posledních slunečních paprsků a dobře načasovaným budíčkem v podobě slimáka, díky kterému jsem se vyhnul střetu s carabinieri, stál za to.
Villach prostě můžu jen doporučit. Kdo má možnost, jeďte tam, když už jsem ten Erasmus nasmlouval. Já přijedu na návštěvu vylézt konečně ten Mittagskogel, který mě vyzývavě provokoval při každé cestě mezi univerzitou a kolejemi.

IMG_20190206_143556

PROJEKTOVÉ JEDNÁNÍ V LIPSKU

Nenadálá situce rozhodla, že mám za pár dní vyrazit do Lipska, kde budu za naše pracoviště vyjednávat podmínky plánovaného projektu. No co, situaci je holt potřeba vyřešit, takže žádné vymlouvání, sbalit se a hurá tam. Vlakem do Prahy, odtud do Drážďan a pak už do Lipska.
Jednání šla po pravdě ztuha, protože každý účastník měl úplně jinou představu, o čem má projekt být, a neustále jsme se tak točili v kruzích. Byla to ale zajímavá zkušenost. Navíc ve společnosti kapacit, jako je profesor Menno-Jan Kraak, se kterým jsme po schodech předháněli holky jedoucí výtahem – úžasný to člověk. Zkrátka seznámil jsem se s pár kartografy, poznal centrum Lipska a strávil celou noc na cestách, protože vlak zpět strhnul trolej, a nabral 4h zpoždění.

2018

180731_105744_P1170638

NÁVRAT NA LOFOTY

V roce 2018 jsme se s cestováníchtivou částí rodiny vypravili na Lofoty. Toto souostroví jsem si zamiloval a zároveň jsem chtěl mamce splnit její životní sen vidět velrybu. Se stanem a sbalenými kufry jsme se proto vypravili letecky z Krakowa, kam nás taťka vzal autem, do Trondheimu a po krátkém luggagewalkingu po pobřeží přejeli nočním vlakem za polární kruh do Bodø, kde jsme si půjčili auto a trajektem přepluli na souostroví.
Na programu pak byly z části plánované a z části operativně vybírané tůry, oblídky malebných vesniček a hledání vhodných nocovišť pro postavení stanu. Vlastně poprvé jsem tu také řídil auto s automatem. Po několika dnech jsme postupně přejeli na Vesterály a blížili se jejich nejsevernějšímu bodu v Andenes, odkud vyplouvají pozorovatelské lodě za velrybami. Plavba se podařila, velryb jsme viděli dokonce více, byť na přizoomovaném foťáku vypadají asi působivěji, než ve skutečnosti.
Stejný program, jako při cestě tam, jsme praktikovali i při postupném návratu přes obě souostroví zpět do Moskenes. Zastavili jsme se například v rybářské osadě Henningsvær a užívali si krásných výhledů i různorodých podob luxusně vybavených odpočívadel podél silnice. Po návratu na pevninu a zpátečním nočním přejezdu vlakem následovala ještě krátká zastávka v Trondheimu na procházku městem a fish&chips. Pak už jen chytnout let do Krakowa.

P1160707

WORLD CUP VE FLORENCII

Koncem června jsem spolu s dalšími členy Českého národního famfrpálového týmu odjel v roli odrážeče reprezentovat Česko na světový pohár do Florencie. Přesto, že bylo celou dobu děsné horko a měli jsme pravidelný program tréninků, zbyl čas i na prohlídku města. A byť jsme byli považováni za outsidery, vrátili jsme se s 15. místem z 32 účastnících se zemí. A co je hlavní, porazili jsme Slováky hned v prvním zápase (možná právě to nás tak nabudilo a nastartovalo) 😀

2017

22555269_10212142281886135_3207713808823704497_n

TURNAJ V ODENSE

Vlastně první mezinárodní akce, na které nehrál jen některý z českých týmů, ale rovnou národní repre, byl IQA turnaj v Odense. Dokonce jsme za něj dostali zaplaceno, a tím, že se nás do týmu moc nepřihlásilo, zisk pokryl většinu cestovnách nákladů. V Dánsku jsem navíc ještě nikdy nebyl a po cestě tam jsme se zastavili také v malém německém městě Wittstock, zpět zase v Hamburgu. Zahráli jsme si pěkně, umístili se někde kolem středu a užili si k tomu kopu srandy.

22549997_1585108951532671_974241432190552169_n

více podrobností na www.famfrpalolomouc.cz

kgi

LETNÍ ŠKOLA V BANGKOKU

Když jsem byl vybrán mezi 5 studentů, kteří se z KGI můžou zúčastnit letní školy v Bangkoku, těšil jsem se na svou první návštěvu Asie. Tou dobou jsem se sice měl spíš učit na státnice, ale tato šance se neodmítá. Byť z odborného hlediska jsme se toho od asijských profesorů až tolik nenaučili, všude venku v dusnu byli utahaní už po ujití 100 metrů a do centra města to měli 3 hodiny taxíkem po ucpané dálnici, zvládli jsme haluzí dostat školení ohledně meditace, ochutnat durian, vytáčet dvěma osobami obsazené skůtry po kopcovitých cestách k plážím na ostrově Koh Lan, zmoknout odspodu deštěm odraženým od silnice či omylem navštívit chrámový komplex Bang Pa-In.

více o projektu letní školy na geos4s.zgis.at

2016

day008b

ERASMUS V TRONDHEIMU

Jak píšu v úvodu svého webu, půlroční studijní stáž v Norsku mi hodně změnila život, a tak by bylo asi fér tu začít právě s ní. Při rozhodování, zda na 4,5 měsíce odjet, jsem strašně dlouho váhal. A to bylo zbytečné. Po návratu zpět jsem se totiž proklínal, proč jsem na Erasmus nejel už dávno dříve.
Shrnout semestr do pár odstavců nejde, takže jen výběrově. Tato zkušenost mi dala pár nových přátel, zdokonalil jsem se v angličtině, zjistil, že si dokážu poradit sám a že se na sebe můžu spolehnout. To člověk zjistí, když s omezeným vybavením i financemi musí řešit nejrůznější problémy v zemi, kde spousta věcí funguje úplně jinak. Poznal jsem také jiný způsob výuky (a nemyslím si, že by byl lepší, než máme my). A až po tomto výčtu mi přichází na mysl i to, že jsem vlastně žil skoro půl roku v nádherné norské přírodě, kvůli které jsem si lokalitu vlastně vybíral. Zažil jsem po delší době hromady sněhu, ve kterých jsem se brodil na kole s ocelovými hroty na pláštích, dlouhé světlé dny stejně jako dlouhé tmavé noci a během nich mohl pozorovat kouzelnou polární záři.
Navštívil jsem i jiná místa – Oslo, Ålesund, Trollstigen a Atlantic road, dostal se zatím nejhlouběji v životě (v podmořském tunelu 250 m pod hladinou moře) a nejseverněji na kouzelné souostroví Lofoty, kde jsem se zúčastnil vikingského křtu.
Začal jsem také pravidelně sportovat a dokonce byl ochotný si za to platit, což bylo dřív nemyslitelné. Pravidelně jsem chodil na famfrpálové tréninky týmu NTNUI Rumpeldunk a měl chuť se zlepšovat, abych pak mohl nabytné zkušenosti uplatnit v Olomouci, kde, jak jsem pak zjistil, někdo tento sport taky hraje (a překvapivě ho sem dotáhl právě z Trondheimu). Poprvé v životě jsem stopoval, věnoval se dumpster divingu, naučil jsem se základy norštiny a zjistil, že je vůbec nepotřebuju, protože tu všichni dokonale mluví anglicky.
Své geoinformatické znalosti jsem si také rozšířil, byť naopak mi asi něco uniklo na mé domácí univerzitě. A uniklo mi i dost dalších věcí doma, ale víte co ... mně je to prostě fuk, protože to, co mi dal Erasmus, mi už nikdo nevezme a co jsem v Česku propásl, doženu v dalších letech. Už píšu asi pátý odstavec a to jsem sliboval, že budu stručný 😀
Chápeš? Prostě pokud můžeš, jeď a využij toho, že ti někdo platí za to, že podobné zážitky budeš mít i ty.